Prohlášení kulturní památkou ničí plány vlastníka objektu

Každý vyspělá společnost usiluje o ochranu kulturního dědictví jakožto veřejného zájmu na straně jedné a zároveň chrání práva soukromých osob, v kontextu tohoto článku pak zejména majetkové právo, právo vlastnit majetek.

Listina základních práv a svobod bez další specifikace zajišťuje právo k přístupu ke kulturnímu bohatství prostřednictvím podmínek zákona, kterým v současné době je předlistopadový zákon o státní památkové péči. Naproti tomu vlastnickému právu věnuje Listina větší pozornost, když v čl. 11 sama stanoví, že každý má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, přičemž vlastnictví zavazuje, nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Odejmutí vlastnického práva - vyvlastnění nebo jeho nucené omezení je pak možné pouze ve veřejném zájmu, pouze na základě zákona a za náhradu. Pokusíme se vhlédnout do této problematiky z pohledu dvou osob - státu majícího zájem chránit kulturní památky na straně jedné a vlastníků těch nemovitostí, které jsou prohlášeny za kulturní památku, nebo o jejichž nemovitosti se takové řízení vede, na straně druhé. Ne vždy jsou ovšem tyto dva zájmy v souladu, neboť v případě, že nemovitost se stane součástí seznamu kulturních památek, vlastník takové nemovitosti podléhá zvláštnímu režimu v zacházení s ní, nemůže ji bez dalšího odstranit a nahradit stavbou novou či radikálně změnit.

Rozhodující slovo má ministerstvo kultury

Před další úvahou se vrátíme k samotnému postupu podle zákona o státní památkové péči při prohlášení věci za kulturní památku. Kompetentní k rozhodování je ministerstvo kultury, které prohlašuje za kulturní památku nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory. Podnět ministerstvu k prohlášení věci za kulturní památku, resp. k zahájení příslušného řízení, může podat každý s tím, že často tyto podněty podávají občanské iniciativy (např. Klub za starou Prahu) a Národní památkový ústav, nebo tak může učinit ministerstvo z vlastního podnětu. Před prohlášením věci za kulturní památku si ministerstvo vyžádá vyjádření krajského úřadu a obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Kromě toho si ministerstvo může vyžádat i posudek odborných, vědeckých a uměleckých organizací, v daném případě zejména vyjádření Národního památkového ústavu jakožto odborné organizace státní památkové péče. O podání návrhu na prohlášení věci za kulturní památku nebo o tom, že hodlá věc prohlásit za kulturní památku z vlastního podnětu, vyrozumí ministerstvo vlastníka věci a umožní mu se k návrhu nebo podnětu vyjádřit. Vlastník nemovitosti má možnost předložit ministerstvu jiné odborné posudky, z nichž je patrné, že návrh na prohlášení nemovitosti za kulturní památku není důvodný.

Vlastník musí nemovitost chránit nejen před zničením

Vlastník věci je povinen od doručení uvedeného vyrozumění až do rozhodnutí ministerstva chránit věc před poškozením, zničením, nebo odcizením a oznámit ministerstvu každou zamýšlenou i uskutečněnou změnu jejího vlastnictví, správy nebo užívání. Ministerstvo následně činí rozhodnutí, o kterém vyrozumí vlastníka věci, krajský úřad, obecní úřad obce s rozšířenou působností a odbornou organizaci státní památkové péče a v případě nemovitosti vyrozumí o prohlášení věci za kulturní památku též příslušný katastrální úřad k provedení záznamu do katastru nemovitostí. Rozhodnutí ministerstva o prohlášení věci za kulturní památku je možné napadnout podle správního řádu rozkladem, o kterém rozhoduje ministr kultury. Ministr kultury před svým konečným rozhodnutím vyčká stanoviska rozkladové komise, která sestává z devíti právních expertů, z nichž většinu tvoří praktikující advokáti. Rozhodnutím ministra kultury procedura nemusí skončit, neboť soudní řád správní umožňuje za splnění stanovených podmínek napadnout rozhodnutí ministra žalobou k soudu.

Rozhodnutí ministerstva je nutné respektovat

Vlastník nemovitosti, u které se vede řízení o prohlášení věci za kulturní památku, má sice možnost nesouhlasit a bránit se zákonnými postupy, ale jakmile je jeho věc za kulturní památku s konečnou platností prohlášena, je povinen respektovat zákonné požadavky. Podle zákona o památkové péči vlastník kulturní památky při její obnově - údržbě, opravě či rekonstrukci - je povinen si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností a v případě nemovitosti stavební úřad rozhoduje v souladu s požadavky danými závazným stanoviskem. Nemovitost, která je kulturní památkou, tak podléhá zvláštnímu režimu zacházení, a to ve veřejném zájmu. Orgány státní památkové péče ve svých závazných stanoviscích vyjadřují specifické požadavky při nakládání s kulturní památkou a v tomto směru limitují jejího vlastníka ve výkonu vlastnického práva. V této souvislosti se nabízí otázka, zda prohlášení nemovitosti za kulturní památku nepředstavuje omezení vlastnického práva ve smyslu ústavního principu, za které by měla vlastníkovi příslušet náhrada. Vlastník kulturní památky má sice možnost žádat o dotace či granty na její obnovu, nicméně nejde o nárokovou záležitost. To znamená, že případnou dotaci dostat může, ale také nemusí. Zejména druhý případ bývá pro kulturní památku často velmi špatnou zprávou.

Prohlášení památkou může zmařit plány developera

Například v současné době je velmi diskutovaným tématem prohlášení nákladového nádraží Žižkov za kulturní památku. Názory odborných osob na významnost těchto nemovitostí se liší, existují dva tábory jeden chce zachovat nádraží, prohlásit ho za kulturní památku a ten druhý, vlastník nemovitostí a někteří renomovaní odborníci nesouhlasí s jeho prohlášením za kulturní památku, čímž připouštějí odstranění stávajících budov nádraží a na jejich místě postavení nové stavby. Nyní se věc řeší před rozkladovou komisí a následně ministr kultury rozhodne o podaném rozkladu proti prohlášení věci za kulturní památku. Pokud se nákladové nádraží nakonec stane součástí seznamu kulturních památek, jeho vlastník bude muset původní zamýšlenou dispozici s ním v podobě nové stavby změnit a respektovat tak při jeho obnově závazné stanovisko státní památkové péče, tedy omezeně s ním nakládat. Je již nyní zřejmé, že toto téma by mělo být znovu otevřeno, mělo by dojít k pokusu kvalifikovat dopad a postup při prohlášení věci za kulturní památku do majetkové sféry jejího vlastníka a konfrontovat ho s ústavním principem.