Bankovnictví a trestní odpovědnost právnických osob

Dnem 1. ledna 2012 nabyl účinnosti zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „zákon“). Bylo tím ukončeno dlouhé období, ve kterém mezinárodní společenství od České republiky marně očekávalo splnění závazků účinného postihu protiprávního jednání právnických osob.

Mezinárodně rozšířená trestní odpovědnost právnických osob je logickým důsledkem jejich sílící reálné moci. Je odrazem toho, že v rámci jejich činnosti někdy dochází k závažným protiprávním jednáním, která mohou mít i rozsáhlé negativní následky. Účelem jejich trestní odpovědnosti je proto zejména překonat anonymizaci kolektivního rozhodování a neúčinnost postihu pouhého jednotlivce anebo jednotlivců k tomu, aby bylo zabráněno negativnímu jednání právnické osobě samotné.

Specifická norma trestního práva

Je třeba připustit, že v podmínkách České republiky byla potřeba této nové právní úpravy prosazována daleko více prostřednictvím mezinárodních tlaků než proto, že by zde někomu zásadně chyběla. Patrně se zde ani nebude jednat o výraznou vyhledávací iniciativu orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti však nelze zapomínat na zásadu oficiality a zásadu legality našeho trestního řízení. Jejich praktické uplatnění znamená povinnost postupovat z úřední povinnosti a stíhat tak veškeré zjištěné trestné činy. Ve spojení s tuzemskou oblibou trestních oznámení to současně znamená předpoklad, že zákon nemusí dlouho zůstat pouze na papíře.

Uvedený zákon znamená revoluční změnu v našem trestním právu. Vytváří totiž „nehmotného“ pachatele trestného činu a současně zcela opouští tradiční podobu trestněprávního zavinění fyzické osoby. Právnické osoby se podle něho mohou – formou tzv. přičítání – dopustit asi osmdesáti explicitně vyjmenovaných trestných činů. Za ně jim mohou být uloženy až drastické tresty – zrušení právnické osoby, propadnutí jejího majetku, zákaz činnosti, anebo peněžitý trest až do výše 1 460 000 000 Kč.

Komu hrozí nová rizika

Uvedených trestných činů se mohou dopustit všechny právnické osoby s výjimkou České republiky a územních samosprávných celků při výkonu veřejné moci. Podle § 18 občanského zákoníku jsou právnickými osobami sdružení fyzických nebo právnických osob, účelová sdružení majetku, jednotky územní samosprávy a jiné subjekty, o nichž to stanoví zákon. V podstatě se však uznává obecná definice, že právnické osoby jsou všechny uměle vytvořené subjekty, které vznikly zákonným způsobem a které v právních vztazích vystupují a jednají jako osoby fyzické. V praxi sem proto spadají zejména všechny obchodní společnosti zapisované do obchodního rejstříku.

Účinnost zákona staví do nové role orgány činné v trestním řízení i soudy, ale zejména právnické osoby samotné. Z hlediska možných negativních následků je totiž pro ně patrný jak význam včasné prevence vnitřních i vnějších rizik, tak i zkoumání možností vlastní účinné obhajoby.

Sankcionování bankovních a finančních institucí

Možné negativní dopady zákona se mohou promítnout i do oblasti bankovnictví. V této souvislosti lze obecně zmínit již to, že zákon hovoří o přiměřenosti trestů v souvislosti mimo jiné s poměry právnické osoby a s její dosavadní činnosti. Soud musí přihlédnout k tomu, do jaké míry má činnost právnické osoby význam z hlediska veřejného zájmu, zda má například strategický význam pro národní hospodářství, pro obranu anebo pro bezpečnost státu. Soud přihlédne i k právem chráněným zájmům poškozených osob a zájmům těch věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v dobré víře a nemají původ anebo nesouvisí s trestným činem právnické osoby.

Právě bankovní a finanční instituce (dále jen „instituce“) si patrně z tohoto hlediska budou zasluhovat zvláštní pozornost, protože druhotné dopady jejich trestního postihu mohou být pro nezúčastněné třetí subjekty skutečně značné.

Bankovní sféru zákon výslovně zmiňuje v souvislosti s pravidly pro ukládání trestů zrušení právnické osoby, trestu propadnutí majetku a trestu zákazu činnosti. Z příslušných ustanovení je patrné, že zákonodárce si byl vědom možných závažných druhotných dopadů těchto „trestů smrti“ a váže proto jejich případné uložení až na vyjádření kompetentních třetích osob.

Dvojí ohrožení

Je-li právnickou osobou banka, může soud uložit trest zrušení právnické osoby až po vyjádření České národní banky k možnostem a důsledkům jeho uložení; k tomuto vyjádření soud přihlédne. Obdobně se postupuje též ohledně pojišťovny, zajišťovny, penzijního fondu, investiční společnosti, investičního fondu, obchodníka s cennými papíry, spořitelního a úvěrního družstva, centrálního depozitáře, instituce elektronických peněz, platební instituce, provozovatele vypořádacího systému a organizátora trhu s investičními nástroji.

Je-li právnickou osobou komoditní burza, může soud uložit trest zrušení právnické osoby až po vyjádření příslušného orgánu státní správy, který uděluje státní povolení k provozování burzy podle jiného právního předpisu, k možnostem a důsledkům jeho uložení; k tomuto vyjádření soud přihlédne.

Je-li právnickou osobou banka nebo zahraniční banka, jejíž pobočka vykonává činnost na území České republiky na základě bankovní licence udělené ČNB nebo na základě principu jednotné licence podle jiného právního předpisu, může soud uložit trest propadnutí majetku až po vyjádření ČNB k možnostem a důsledkům jeho uložení; k tomuto vyjádření soud přihlédne. Obdobně se postupuje ohledně pojišťovny, pobočky pojišťovny, zajišťovny, pobočky zajišťovny, penzijního fondu, investiční společnosti, investičního fondu, obchodníka s cennými papíry, pobočky obchodníka s cennými papíry, spořitelního a úvěrního družstva, centrálního depozitáře, instituce elektronických peněz, pobočky zahraniční instituce elektronických peněz, platební instituce, provozovatele vypořádacího systému a organizátora trhu s investičními nástroji.

Uvedená pravidla se podle zákona obdobně použijí i při úvaze o ukládání trestu zákazu činnosti.

Instituce jsou z hlediska citovaného zákona ve dvojí pozici ohroženého subjektu. Jednak mohou být samy přímo ohroženy trestnou činností členů svých statutárních orgánů, svých manažerů, ale i svých zaměstnanců, na druhé straně mohou být druhotně ohroženy také trestním postihem svých korporátních klientů.

Prevence trestněprávních rizik

Z prvního zmíněného hlediska budou nová trestněprávní rizika obecně nižší všude tam, kde bude právnická osoba schopna a ochotna věnovat přiměřenou pozornost kvalitám svého vnitřního fungování. To předpokládá zejména schopnost komplexního a aktualizovaného zajištění souladu jejích vnitřních předpisů s legislativou. Předpokladem pro to je existence a fungování takové organizační struktury i systému řízení a kontroly, kde je každý subjekt přiměřeně kontrolován, kde si je vědom svých povinnosti a současně za jejich plnění průběžně odpovídá.

Cílem důsledné aplikace uvedených opatření je taková úprava všech oblastí činnosti právnické osoby, která je komplexní, transparentní a která v sobě zohledňuje všechny zákonné požadavky. Splnění tohoto cíle v sobě již automaticky zahrnuje existenci trestněprávní prevence ve vztahu k  nedbalostním trestným činům.

Zajištění průběžné řádné kontroly všech činností a konkrétní osobní odpovědnosti za ně má však svůj význam i z hlediska profylaxe úmyslných trestných činů, které mohou být právnické osobě přičítány. Vede totiž k tomu, že možnosti pro jejich spáchání budou co nejmenší a že možnosti jejich odhalení – a tím i minimalizace všech následných škod – budou naopak co největší.

Vzhledem k tomu, že instituce zpravidla působí v podmínkách přísných pravidel, kontroly a průběžného dohledu (viz zejména příslušná ustanovení zákona č. 21/1992 Sb., o bankách a v podrobnostech příslušná ustanovení vyhlášky č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry), obecně snad u nich lze považovat základní preventivní požadavky za splněné.

Na druhé straně je však zřejmé, že jejich případné odsouzení pro ně může mít právě proto fatální dopad. Jak vyplývá z obsahu zákona č. 420/2011 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, pojmy jako bezúhonnost, důvěryhodnost a spolehlivost by potom zejména v případě bankovních institucí, burz, penzijních fondů a spořitelních a úvěrových družstev nemohly nadále být považovány za splněné.

Trestní stíhání korporátního klienta

Pokud se jedná o druhé zmíněné hledisko, trestní postih korporátního klienta bude pro instituci určitě nepříjemný vždy. Zejména banky nabízejí těmto klientům široký vějíř nejrůznějších služeb, samozřejmě včetně služeb úvěrových, takže případné trestněprávní problémy firem mohou mít pro ně nepříjemný zpětný finanční dopad.

Jakákoli prevence této situace je však složitá – jak u klientů stávajících, tak u klientů budoucích. Instituce nemají žádná zvláštní oprávnění k tomu, jak své klienty „lustrovat“ a orgány činné v trestním řízení nemají žádnou povinnost jim v tomto směru podávat informace. Bankovní domy tak zřejmě budou do značné míry odkázány pouze na ochotu klientů jim tyto nepříjemné údaje včas sdělit – o čemž lze ovšem do určité míry pochybovat.

Etický kodex České bankovní asociace uvádí, že i při uplatňování zásady „poznej svého klienta“ banka postupuje tak, aby nepřiměřeně nenarušovala jeho právo na soukromí a neporušila právo na ochranu osobnosti. Pro srovnání - podle § 316 odst. 4 zákoníku práce zaměstnavatel (až na výjimky) nesmí od zaměstnance vyžadovat informace, týkající se jeho trestněprávní bezúhonnosti.

Klient versus banka

Problém je o to složitější, že zdaleka ne každé trestní stíhání vždy končí podáním obžaloby a zdaleka ne každý obžalovaný je nakonec také pravomocně odsouzen. Vůdčí zásada našeho trestního řízení je zásada presumpce neviny, která je dokonce obsažena již v Listině základních práv a svobod. Subjekt je podle ní považován za nevinného, dokud není pravomocným rozsudkem rozhodnuto o opaku. Taková situace však může trvat i léta – a v jaké pozici po celou tuto dobu korporátní klient bude?

Situace může být relativně jednodušší u současného klienta, kde je již obchodní vztah s institucí dlouhodobě vybudován, banka již zná jeho celkový profil a bude v zájmu obou stran vzniklou situaci řešit otevřeným dialogem.

Určitě by mohla hrát roli skutečnost, pro jaký trestný čin je současný (anebo budoucí) klient stíhán. Patrně budou učiněny různé závěry, pokud bude například stíhán pro legalizaci výnosů z trestné činnosti, nebo pro úvěrový podvod na straně jedné či pro poškození lesa, anebo pro sexuální nátlak na straně druhé. Svoji roli může sehrát i fakt, jaký trest lze na základě všech okolností případu přibližně očekávat.

Určitým východiskem zde mohou být příslušná smluvní ujednání a také sankce za jejich porušení – klient se ale pak může obrátit tam, kde ho tímto způsobem nikdo „obtěžovat“ nebude. Jistotu finančním institucím určitě nepřinese ani trestní rejstřík právnických osob. Patrně sice bude vždy možné od klienta jeho výpis vyžádat, ale ani toto preventivní opatření neřeší problém jeho aktuálního či jeho budoucího trestní stíhání, takže ani neřeší problém tím případně vzniklé škody.

Závěrem

Je patrné, že problém trestní odpovědnosti právnické osoby není z uvedených hledisek, zejména možností jeho všestranně vyhovujících řešení, nijak jednoduchý. Tento nový prvek však bude nutné zahrnout do systému řízení rizik fungování bankovních a finančních institucí tak, aby zde byl transparentně, korektně – a pokud možno i jednotným způsobem – řešen.