Trestní postih právnických osob patrně nebude bez problémů

Poslední vydání Parlamentního magazínu obsahuje článek „Dveřmi vyhozen, oknem se vrací“ JUDr. Tomáše Sokola, ve kterém autor zaujal rezervovaný postoj jak k opravdové nutnosti přijetí, tak i praktické aplikaci zákona č.418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení a proti nim (dále jen „zákon“).

Tímto zvláštním zákonem se osobně intenzivně zabývám už od chvíle, kdy světlo světa spatřil jao vládní návrh, zúčastnil sem se příslušného legislativního procesu a také jsem už shodou okolností hájil (a obhájil) první právnickou osobu, která u nás byla podle něho stíhána. Jako terč komentářů všeho druhu je tento zákon objektem mimořádně vděčným, a proto jsem také cítil potřebu se k němu tímto způsobem vrátit.

Domnívám se, že zde naše trestněprávní praxe bude mít mimořádné potíže. Už sama konstrukce zákona je totiž velmi specifická, obsahuje zcela nové právní instrumenty, které dávají široké možnosti výkladu jak samy o sobě, tak i v souvislosti s podpůrnou aplikací trestního zákoníku a trestního řádu. Tato situace je ještě zpestřena legislativními perličkami, které je obtížné pochopit a některé patrně pochopit vůbec nelze. Jestliže tedy už nyní existují v praxi problémy orgánů činných v trestním řízení s rychlým a transparentním postihem deliktů v souvislosti s činností zejména obchodních společností, máme se podle všeho na co těšit.

Pokud se jedná o zmíněné legislativní kuriozity, příkladů na výběr se nabízí opravdu mnoho. Objevné konstatování, že soud může uložit právnické osobě peněžitý trest buď za úmyslný trestný čin, anebo trestný čin spáchaný z nedbalosti, je ještě poměrně neškodné. Sice mi nejsou známy žádné trestné činy „třetího druhu“, ale budiž. Zákonem daná možnost trestní odpovědnosti všech právních nástupců právnické osoby už ale trošku přitvrzuje. Přeneseno do oblasti trestního zákoníku to je totéž, jako stíhat potomky obviněného, což bude zřejmě i laikovi znít hodně zvláštně.

Ale může být ještě hůř. Vydané komentáře se shodují v tom, že mezi trestně postižitelné právnické osoby patří i právnické osoby zřízené na základě zvláštního zákona. To například znamená možnost postihu České televize, Českého rozhlasu a mnoha dalších. Zákon umožňuje uložení i spolehlivě likvidačních trestů a například (teoreticky zcela možná) varianta zrušení anebo zákazu činnosti třeba České televize se tak už řadí mezi právnické noční můry.

Za další – trestní odpovědnosti právnické osoby nebrání, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala způsobem, který zakládá možnost právnické osobě její deliktní jednání „přičíst“. V důvodové zprávě k vládnímu návrhu existuje rozumný komentář spočívající v tom, že tento instrument se uplatní v případě nutnosti posuzovat rozhodnutí kolektivního orgánu právnické osoby bez toho, aby bylo možné zjistit, jak zde kdo hlasoval. V textu zákona se ale v této souvislosti kolektivní orgán právnické osoby jaksi nevyskytuje, takže zákon je zde v zásadním rozporu sám se sebou. Na jedné straně pečlivě specifikuje, jaké formální parametry své pozice v rámci právnické osoby musí fyzická osoba splňovat tak, aby mohl (za splnění dalších podmínek) následovat trestní postih osoby právnické. O kousek dál ale už říká, že to je vlastně úplně jedno, protože – viz. shora. Neznámého pachatele se samozřejmě nezeptáme, jestli náhodou nejednal v sabotážním úmyslu, jaký má vztah k právnické osobě apod., takže se může klidně stát, že nebohá právnická osoba bude vlastně jakoby současně poškozená i obviněná. Je ale třeba přiznat, že vydané komentáře již tuto zajímavost zaregistrovaly a opatrně připouštějí, že zde mohou mít orgány činné v trestním řízení úlohu „poněkud ztíženou“. Nejlepší nakonec? Zdaleka ne každý obviněný je obžalován a zdaleka ne každý obžalovaný je odsouzen – zastavení trestního stíhání anebo zproštění obžaloby prostě patří k věci. Stejně tak jako u osoby fyzické by se zdálo logické a samozřejmé, že stejné mechanizmy bude možné aplikovat u osoby právnické.

Ovšem pozor. K zastavení trestního stíhání dosud dochází v drtivé většině případů, pokud se zjistí, že se skutek nestal nebo že skutek není trestným činem, anebo když není prokázáno, že skutek spáchal obviněný (u zproštění obžaloby jsou formulace obdobné). Potenciální problém zákona ale spočívá v tom, že právnická osoba se žádného vlastního skutku nedopouští. Vždy je jí pouze přičten protiprávní čin (skutek) osoby fyzické. Co se tedy stane v případě, že skutek fyzické osoby je prokázaný i správně kvalifikovaný, ale teprve v průběhu trestního stíhání se zjistí, že nejsou splněny původní předpoklady ve vztahu k podmínkám jeho „přičítání“ právnické osobě? Jaká ustanovení trestního řádu umožní v takovém případě „čistě“ zastavit trestní stíhání právnické osoby, anebo ji zprostit obžaloby?

Nezbývá tedy než plně souhlasit s JUDr. Sokolem. Ano, dalších několik let může být v tomto směru docela zajímavých!

VIDRNA, Jan. Trestní postih právnických osob patrně nebude bez problémů. Parlamentní magazín 4/2012 [online]. 4/2012, s. 13 [cit. 2012-04-10]. ISSN 1804-9729. Dostupné z: http://issuu.com/parmag/docs/pm0412/13